externi grafické karty   téma

T

ak jako každý počítač potřebuje i Mac zobrazovat svůj obsah na monitoru. A tak jak nás učili už ve školních lavicích, případně jsme se to naučili sami, o zobrazování se stará grafická karta. V současné době okupují první tři místa výrobců AMD, Intel a Nvidia. Každý z nich měl možnost zapojit se do výroby Maců a někteří zůstali dodnes, zatímco jiní jablečný sad opustili. Apple odjakživa volil u svého hardware spíše výdrž a hospodárnost než špičkový výkon. Takže jablečné železo nikdy nepatřilo mezi to nejvýkonnější, ale zato často okupovalo přední příčky žebříčků, ve kterých se hodnotila efektivita a poměr výkonu na vydaný watt energie. V Macu chtěli být všichni Když se vrátíme do historie k přerodu v novodobý Apple a s ním i k příchodu operačního systému, tehdy zvaného Mac OS X, pak tehdejší portfolio spoléhalo především na grafické karty ATI (tuto společnost později koupila firma AMD). Šlo o karty samostatné. Poháněly tehdejší iBooky a PowerBooky velmi dlouho téměř exkluzivně do doby, kdy se Apple odhodlal k velkému přechodu na procesory Intel. S nimi do jablečného sadu zavítaly první grafické karty od Intelu GMA 950 a její nástupce X3100. Obě byly integrované, a tedy sdílely systémové prostředky paměti RAM s procesorem. Zajímavostí také bylo, že pod Mac OS X dokázaly využít pouze 64 MB (respektive 144 MB), zatímco Windows v Bootcampu nabídla až 224 MB (respektive 384 MB) grafické paměti.

Mac se s Nvidia kartami rozloučil pravděpodobně navěky, jelikož Apple neodpouští Posléze přišlo období, kdy se do jablečných strojů osazovaly karty od Nvidie. Integrované řešení v podobě GeForce 9400M a nástupce 320M utíkalo výkonově na míle kartám Intelu a GeForce postupně ovládly i MacBooky Pro zástupcem GeForce 8600M a poté 330M, obě to byly dedikované samostatné karty. S příchodem procesorů řady Core iX však v patnácti- a tehdy ještě sedmnáctipalcových modelech nastala změna. Tyto nové vícejádrové procesory Intelu měly už svou integrovanou grafickou kartu přímo na čipu. V Macu se tedy poprvé objevilo přepínání grafických karet, které je u patnáctipalcových modelů přítomné dodnes. Systém sám rozhoduje na základě nároků aplikace, jak výkonnou grafickou kartu použije. V prvních verzích však bylo nutné restartovat počítač, případně se odhlásit ze systému. Dnes už vše funguje zcela na pozadí a hladce, bez jakéhokoli zásahu uživatele. S příchodem architektury Intel Sandy Bridge ustupuje integrované řešení Nvidie ve prospěch nových integrovaných karet HD 3000. Reakce jsou zprvu rozporuplné, jelikož intelovská dítka nejsou zdaleka tak výkonná v porovnání s předchozími Nvidia 320M čipy. Jenže Apple už jako mnohokrát volí cestu výdrže. K pestřejšímu střídání všech výrobců docházelo u stolních iMaců, kde se pravidelně objevovaly

typy grafik Integrovaná grafická karta Sdílí systémové prostředky paměti RAM s procesorem. Je méně výkonná, ale velmi úsporná a generuje také méně tepla. Často ani nepotřebuje aktivní chlazení.

Dedikovaná grafická karta Má vlastní prostředky, zejména superrychlou grafickou paměť, obvykle GDDR5 RAM. Kromě ní obsahuje mnohem více výpočetních jednotek, například pro shadery. Problematická je velikost karty, nároky na energii a často se neobejde bez aktivního chlazení.

Externí grafická karta Jde v podstatě o dedikovanou kartu umístěnou v boxu. Ten má vlastní řadič, pomocí kterého obstarává logiku. Potřebuje také externí zdroj, jelikož notebooky nejsou obvykle schopné stolní grafickou kartu napájet z baterie ani ze sítě. Data přenáší do počítače pomocí vysokorychlostních portů, jako je Thunderbolt 3.

společnosti AMD i Nvidia s tím, že nejlevnější model okupoval vždy Intel se svým řešením. V roce 2014 ale přichází zlom a s novými Retina displeji Nvidia postupně mizí ze všech jablečných počítačů. A pravděpodobně navždy. S vizí Metalu Pravděpodobně za to mohou dva faktory. První z nich je primárně technický. Apple se ve svém software zaměřil primárně na podporu výpočetního Open Source frameworku OpenCL, zatímco Nvidia prosazovala své CUDA řešení. To však bylo proprietární a licencované, což se v Cupertinu nepozdávalo. A tak společnost, známá svým uzavřeným ekosystémem a ještě uzavřenějšími technologiemi, odmítla uzavřené řešení jiné společnosti s tím, že chce používat Open Source technologie typu OpenGL a OpenCL. Dnes to všem znalým problematiky přijde minimálně úsměvné, zejména když všude prosazuje svůj uzavřený framework Metal. Druhým patrně zásadnějším důvodem byly spory s Nvidií. Ta totiž chtěla po mnoha výrobcích placení licenčních poplatků za patenty, které si v souvislosti s mobilními grafickými jádry nechala uznat. Apple nebyl jedinou společností, na kterou to zkoušela. Podobné rozepře měla Nvidia také s Qualcommem a Samsungem. Jenže Apple byl jediný, který se nejen nechtěl nijak bavit, ale z Cupertina rovnou zaznělo: „My vás nepotřebujeme.“ Příležitosti se ochotně chopilo AMD a nabídlo Applu pomocnou ruku. Začalo pro jablečné stroje vyrábět grafické karty na míru, anebo upravovalo standardní čipy dle požadavků Cupertina. Mac se tedy s Nvidia kartami rozloučil pravděpodobně navěky, jelikož Apple neodpouští. Superapple magazín 4/2018

5